77. Píseň na odchodnou

3. června 2011 v 0:25 | Jonas
Bylo načase se rozloučit a tak jsme si nechali od výrobce dovézt zbrusu nová tabla - typické bubny Indické hudby, rozloučili se s několika novými přáteli a pak šli k řece. U řeky byla spousta lidu a se zájmem pozorovali, kterak jsem usedl na břeh, zapálil v mušli bílou šalvěj a meditoval, později hrál na tibetskou misku a zpíval. Zpíval jsem řece na rozloučenou a věnoval jsem jí křišťál ze Zélandu. Když jsem po meditaci otevřel oči, musel jsem se smát při pohledu na zvídavě mě pozorující Indy. Pak mi Martinka udělala fotku, kterak v řece hraju píseň na koncovku. Nashledanou životodárná Gango. Nice to meet you. Tímto loučícím se obřadem vlastně takřka skončila naše sedmi měsíční cesta, neb teď už nás čeká jen život na letištích a přílet domů.
 

76. Loďky a loupeživé opičky

3. června 2011 v 0:23 | Jonas
Jednoho rána jsme si přivstali a zaplatili si projížďku na loďce. Šilhavý muž nás vzal proti proudu a když jsme míjely pohřebiště, měli zrovna uklízecí pauzu a tak jsem po dotázání se pořídil několik snímků. Okolní loďky byli plné Indů a některé byli plné suvenýru a navzájem se honili, aby si od nich někdo něco koupil. Jedna rozvrzaná pramička měla dokonce televizi a za zpěvu "Om nama Shivaya" z reproduktorů se nám snažili prodat DVD s údajně senzačními záběry mrtvých lidí a nemohli pochopit, že si tu senzaci nekoupíme. Pak nějaký Ind vložil Martince lotosový květ se svící do rukou a řekl, ať ho pošle po řece. Působilo to jako dar, ale Martinka se nenechala zmást a řekla, že nemá peníze, načež dárce vysvětlil, že to není drahé, pouze dvacet rupií a že je to velice dobré pro její karmu. Člověk by to klidně zaplatil a poslal, ale podlost způsobu "prodeje" nás odradila. Než začalo ranní pekelné vedro, nechali jsme se vysadit u druhého pohřebiště, kde se mohou spalovat i zloději, zmrzačení a křesťané. Netoužili jsme ale zrovna vidět rozčtvrcená lidská těla a tak jsme raději šli snídat.

75. Ganga - svatá řeka

3. června 2011 v 0:21 | Jonas
Vždycky jsem se chtěl vykoupat v Ganze, ale Martinka mi vysvětlila, že vědecké statistiky varují před spoustou parazitů a nebezpečných bakterií, kteří a které se ve vodě vyskytují. V průvodci jsem se dočetl, že zdravé je koupat se ve vodě s maximálním počtem pětiset fekálních bakterií ve sto mililitrech, zatímco v Ganze je ve sto mililitrech půl druhého miliónu fekálních bakterií. Přesto všechno spolu s plavoucími odpadky a nespálenými zbytky mrtvol, v řece žijí ryby a Indové je chytají, nehledě na tom, že se všichni bez problémů koupou a vodu dokonce pijí. Co si tedy pomyslet? Mluvili jsme s jedním Irem, který se ve svaté řece koupe každé ráno a nepřipouští problémy. V meditaci na břehu řeky jsem se tedy řece představil a ona okamžitě odpověděla: "Vítám Tě, synu."
 


74. Burning - lerning, aneb kremační obřady

3. června 2011 v 0:18 | Jonas
Na hlavním ghátu se každý večer děje obrovská slavnost - z reproduktorů ječí sitár, tabla a zpěv rág, zatímco na malých podiích stojí skupina mužů, kteří obřadně zapalují kadidlo a svíce a všelijaké pochodně, kterými synchronně mávají ve vzduchu, zatímco kolem je obrovské množství barevného davu lidí, kteří si performace natáčejí na foťáky a mobily. Na Ganze se každý večer tou dobou sjedou přeplněné výletní loďky a pramice, neb každý chce představení vidět a tak se vlastně vytvoří nová pontonová pevnina. Pokud chcete na tento ghát vejít, musíte projít detektorem. Kdykoliv jsem detektorem procházel já, zuřivě se rozblikal a rozpípal, ale nikdo si z toho nic nedělal. Zajímavý národ. Prodrali jsme se davem a po rozličných schodištích se dostali až ke kremačnímu ghátu, jehož záře ohňů dávala jasně najevo, že tady nejde o žádnou srandu.

73. O indické hudbě a indické karmě

3. června 2011 v 0:15 | Jonas
Seznámili jsme se s muzikanty s Irska, Francie, Ameriky, Španělska, Itálie a bůhví odkud byli ti ostatní. Po zabydlení jsme vyrazili mrknout na okolí a oblíbili si restauraci Monalisha, následně nakoupili hromadu košil, kalhot, triček a jiných barevných radostí. Zatímco Martinka probírala v obchodech regály, já si povídal s prodavači a jejich potomky, občasně i se psy. Pak jsem se dostal do hudebnin a jako v tranzu jsem jim začal ladit sitáry a tampury a drnkat a drnkat. Dopadlo z toho několik lekcí hry na sitár a tabla - typické Indické bubny. Kdo by to byl řekl, po hodině hraní na tabla jsem měl podezření, že mám zlomené dva prsty, ale to je prý normální. Co se týká hry na sitár, dalo mi zabrat už jen dostat se do správného držení těla při hře. Po hodině jsem nemohl narovnat levou nohu, pravá děsivě bolela, stejně tak jsem cítil bolest v pravé ruce od "trsátka" a také hluboký zářez od struny na levém ukazováku. Zkušený starý mistr sitárista se mi smál a ukazoval jeho vlastní zářezy - na prstech má regulérní černé díry od svědomitého mačkání strun.

72. Modlitby, vykaly a mrtvoly - Varanasi!

3. června 2011 v 0:11 | Jonas
Ráno jsme zaspaly a vstaly až před čtvrtou, rychle sbalili a vyběhli do tmy, kde na nás cekala objednaná tříkolka do Gayi. Na nádraží jsme dorazili asi tři minuty před odjezdem vlaku. Ve sprintu jsme se ptali lidi, zda běžíme podél správného vlaku a moc nevěřili, ze nám rozumí. Ačkoliv to byl správný vlak, nebyla na vagónech napsaná čísla a tak jsme nevěděli kam nastoupit. Vyřešili jsme to tak, že jsme prostě nastoupili někam, což se ukázalo být druhou třídou, před kterou jsme byli z mnoha zdrojů velice varováni. Nebylo to ale špatné, krom toho, že první hodinu cesty se dalo sedět pouze na zemi v chodbičce mezi omamnými toaletami. Již asi deset let mám jistotu, že jednou musím jet navštívit Varánasí. Poprvé jsem se o něm doslechl z filmu Igora Chauna "Cesta do Indie" a od první chvíle mne k sobě magicky volá. Mark Twain o Varánasí prohlásil, že je to město starší než historie a starší než tradice a vypadá ještě starší, než historie a tradice dohromady… Toto město bylo staré, když starodávné civilizace teprve vznikaly. Hlavním důvodem, proč lidé navštěvují toto svaté město je řeka Ganga a gháty - obrovská schodiště tvořící pravý břeh řeky, která jsou plná mnoha zajímavých věcí a dějů, nad kterými neohrozitelně vynikají dva gháty určené k posvátné veřejné kremaci zemřelých lidí v hořících hranicích dřeva. A my právě do města přijíždíme a ze železničního mostu poprvé vidíme svatou řeku Gangu a zamlžené obrysy staletých domů na ghátech.

71. Bodhgaya - stred budhistickeho sveta

26. května 2011 v 9:52 | Jonas
Vysileni cestou jsme se ubytovali a vysprchovali. V pokojich je straslivy prach a v koupelne lezou po zdech gekoni, ale voda, vetrak a ticho na nas zapusobili blahodarne. Po par minutach ale bohuzel vypadla elektrina a tak jsme prisli o vetrak. To ale nebylo tak vazne, jako kdyz po dalsich par minutach do dvora vjel jeep preplneny bubeniky, kteri seskakali ze strechy, zapojili male klavesky pres zesilovac do obrovskych amplionu a jali se k vyslednemu jecivemu zvuku bubnovat. Brzy dorazila dalsi parta a tak se rytmus stal arytmickym a prolinajici se melodie vytvorily nepopsatelnou disharmonii. Zrejme se jednalo o nejakou svatbu ci co, ale nemeli jsme nervy na zjistovani pricin a radeji jsme vyrazili do mesta. Bodhgaya je skutecne nejposvatnejsim budhistickym prostorem, nebot v zahrade zdejsiho Mahabodi chramu pod stromem Bodhi Tree dosel udajne ve tretim stoleti pred krystem samotny Sidhartha - Buddha k osviceni a mesicni meditaci pod stromem v sobe nasel uceni, ktere dodnes ovlivnuje miliony lidi po celem svete.

70. Dalsi vesele cestovani verejnou dopravou

23. května 2011 v 11:24 | Jonas
Na vlak jsme jeli na posledni chvili, nebot ridic jeepu z hor byl prvni, ktery vylozene nespechal. Ackoliv jsme mu vydesene vysvetlovali, ze potrebujeme stihnout vlak, v klidu jel krokem a vypravel o Cinanech a Tibetanech, ze to jako prej neni tak cernobily, jak se to zda. Ve meste jsme jeste skocili do motorove trikolky a uplatili ridice, aby nezastavoval, ale jel rovnou na nadrazi - desiva cesta.
Na nadrazi sice maji prehledne rozdelene svetelne signalizacni tabule, ale misto nazvu vlaku svitil na vsech jen napis "Vitejte na nadrazi", z cehoz jsem malem zesilel. Intuitivne jsme ale sebehli na jeden peron a nahodou trefili spravny vlak. Meli jsme kupe s jednou hinduistickou rodinkou a jednim budhistou. Neda se vlastne rikat kupe, nebot vsechno je jedna velka spojena chodba, ale tihle meli lehatka v nasi blizkosti. Nekolik hodin jsme si spolecne povidali a oni nam stale kupovali nejake pamlsky a cajicky od prodejcu, kteri vlakem pobihaji s obrovkymi kosi ci krabicemi na hlave a hlasite nabizeji sve zbozi. Nekteri prodejci pusobi, jakoby volali o pomoc. Take obcas projde slepy zpevak manter ci trojice vojaku s kalasnikovem na zadech.

69. Himalaje a jejich vyfukove zamoreni

23. května 2011 v 10:47 | Jonas
V sest rano jsem zaregistroval nastartovany jeep na navsi a tak jsem vybehl do deste a zajistil v nem dve mista smer bankomat a lekarna. Rychle jsme sbalili a za par minut uz jeli zpet do civilizace. Pri prestupu jsem shanel primy jeep a nasel jsem jeden, jehoz napisy odpovidaly nasm planum. Ridic mi ale rekl, ze takove prime jeepy neexistuji. Ptal jsem se jakto, kdyz to je na jeepech napsano, ze tam jedou, jaktoze tam nejedou. Kdyz jsem odmitl nabidku jineho ridice, ze me tam za par tisic odveze, prvni ridic priznal, ze tedy jeepy existuji, ale ze ma plno. Po par minutach zase prisel a rekl, ze tedy ano, ze nas vezme oba. Po peti kilometrech jeep vypovedel sluzbu, tak jsme asi hodinu cekali na nahradni, ale ten nakonec jel jinam. Achich achich, Indie..

68. Navsteva skoly a posvatne jezero

22. května 2011 v 12:50 | Jonas
Jeste k minulemu clanku - nemam pravo posuzovat kdo je nakolik duchovni. Ma slova nebyla myslena proti tomu co vidim, ale naopak proti tomu, co jsem myslel, ze uvidim. Nijak nehodnotim zdejsi mnichy, pouze konstatuji, ze nez jsem se s nimi setkal, mel jsem je ponekud zidealizovane a vlastne jsem jim upiral moznost zit normalni zivot. Krom toho k objektivnim vyvodum jsem videl skutecne velice nepatrny vzorek. Tak a ted dal.

Skutecne jsme se dostali do chudobinecke skoly. Rano jsme vyslechly spolecne modlitby a nasledne dostali svobodu prochazet skolou a navstevovat vyuku v ruznych tridach. Bylo na co koukat. Ucebny jsou skutecne spore vybavene prastarym rozvrzanym nabytkem a tabule, nekdy maji deti stesti a maji na zdi treba mapu nebo obrazky zviratek. Je zajimave videt na plakatu s domacimi zviraty slony. Deti maji uniformu, popotahuji a boji se. Obcas totiz z nekterych trid zaznivaji tupe rany a plac. Na vlastni oci jsme videli, kterak ucitelka mlati kozenou "pomlazkou" ctyrlete deti pres zada a tise jsme trpeli. Je prada, ze kazen maji vynikajici, ale za jakou cenu... Do skoly chodi uz trilete deti a je od nich vyzadovano, aby se dokazali soustredit, ucit se a dlouhe minuty stat v pozoru, navic vidi rodice jen dvakrat do roka, pokud ovse nejake rodice maji.

67. Sikkim a pravda o budhistickych mnisich

15. května 2011 v 16:19 | Jonash
Skutecne se to povedlo - sehnali jsme jeep, ktery miri do Sikkimu. Nebylo ovsem tak snadne, dostat se dovnitr, nebot nas v nem jelo osmnact a na strese na nasich batozich se vezli dalsi, ktere nebylo mozno spocitat. Projeli jsme tancicim davem a pak dlouze klesali prasnou cestou zkrze cajove plantaze. Za rekou zacina stat Sikkim a tak kvuli nam museli vsichni cekat, nez nas pani celnici orazitkovali a trikrat procetli povoleni k prekroceni vnitrni hranice. Pak jsme byli presmerovani do jineho jeepu, ktery ridil magor. Jeli jsme dlouhym udolim, ve kterem ziji jen lide, kteri opravuji cestu - chlapi s lopatou, zeny s kladivkem a deti s kozou. Prestoze pak nasledovala liduprazdna dzungle, nas ridic pro jistotu stale troubil, kdyby nahodou neco. Navic vozovka pusobi stredovece, procez konec cesty nam byl vysvobozenim. Dorazili jsme do horske obce Pelling a sklaply nam celisti. Uprostred hor totiz materialisticky svet vytvoril desitky hotelu a restauraci s nabliskanymi napisy. To jsme skutecne netusili. Unaveni cestou jsme nemeli naladu hledat levne ubytovani a tak jsme spali v luxusnim (na evropske pomery v lacine ubytovne), predevsim kvuli teple sprse, neb me vlasy uz se opet zmenili v jeden souvisly dred. Sprcha sice byla, ale voda byla zrejme tak tepla, ze se nekde vypraila, tudiz jsem uzil ledovou a v recepci si vynutil slevu.

66. Darjeeling a vune blizkeho Tibetu

12. května 2011 v 16:43 | Jonas
Nase ulicka pusobila velice klidne, ale to bylo jen zdani. Stale tam nekdo kricel a bohuzel i v teto horske oblasti davaji vsechny dopravni prostredky najevo, ze jsme v Indii - troubi. Zaciname verit vlastni teorii, ze kazdy ridic kouka z okenka a jakmile uvidi chodce ci jine auto, zatroubi na pozdrav. Kdyz je ale ulice plna lidi, nestiha pocitat a tak troubi na pozdrav stale. Poslednim zvukovym rusicem byla silene hlasita hindu-hudba z velikych protrzenych reproduktoru, ktere se rozeznely v nedeli pred sestou ranni a od te doby uz nestichly. Proto jsme zmenili ubytovani a ted bydlime u jedne rodiny v podkrovi, kde jsem se kuryroval.
Marodeni nebylo prijemne, ale alespon jsem mel cas na cteni, planovani dalsich cest a na novou tibetskou misku. Chudak Martinka se o me starala a nezbyvalo ji nic jineho, nez cekat. Je zajimave neco delat a nasledne si o tom cist v knize, coz se mi cele ty odpocinkove dny delo. Kdyz mi pookralo, mohli jsme vyrazit na navstevu do nekolika nejblizsich budhistickych klasteru. Jeste bych chtel podotknout, ze jsme ve vysce asi dvou a pul tisic, takze vyjit maly kopecek nam dava docela zabrat, neb nase plice davaji najevo kyslikovy deficit/prece jen jsme na zelandu stravili vetsinu casu v nasi dodavce a postradame vetsi fyzicky trenink.

65. Himalajsky raj

12. května 2011 v 15:11 | Jonas
Rano nam zase pulka vagonu radila, kde vystoupit. Kolem trate jsme videli mala policka a zemedelce. Aby to nebylo tak jednoduche, zasekly se za mnou dvere od smrduteho zachodu a ja nemohl ven. Z venci se ale dvere otevrit daly a po par minutach je skutecne nekdo otevrel. Kdyz me mladik videl, vypadal vystrasene a omlouval se, ale ja mu s vdecnosti dekoval a varoval ho, at se tam take nezasekne. Nevim, zda mi rozumnel, jestli ne, mozna na tom zachode jeste krizem krazem brzdi Indii. Po vystupu z vlaku se na nas sesypali ridici jeepu a jeden z nich nas nalozil. Pojedeme do slavneho Darjeelingu, pojmenovaneho podle "dorje" - budhistickeho posvatneho zezla znazornujici muzskou silu. Do osmi-mistneho terenaku se nas vcetne jednoho budhistickeho mnicha veslo dvanact a nase batohy zustaly privazane na strese. Mala pridrzla holcicka, mozna to byl chlapecek, vlezla k nam, nastavila ruku a rekla, ze chce deset rupii a sama se tomu smala. Deset nedostala, ale par ano - jestli takhle obchazi vsechny pritomne terenaky, je zrejme bohatsi, nez my. Pak zacala cesta do kopcu.

64. Bohyne Kali a Indicke vlaky

11. května 2011 v 13:46 | Jonas
Posledni den v Kolkate jsme zazili opet mnoho dobrodruzstvi. Tak napriklad jsme se nechali vezt riksou. Nebyl to ten, ktery slape na kole, ale ten, ktery jde na boso ulici a tahne nas za sebou vlastnima rukama. Neveril jsem tomu, ze nas uveze i s plnou bagazi, ale on, ze jo. Vlacel nas krivolakymi ulickami a misty tezko skryval, ze ma pretizeny vozik. Bravurne ale za staleho cinkotu rolnicky rozrazel davy a skvele se orientoval i v motorizovanych oblastech. V jednu chvili nas sice malem prejela tramvaj a autobus dohromady, ale povedlo se. Prestoze jsme se puvodne domluvili na 60 rupii, zkusil pak tvrdit, ze jsme se domluvili na dvakrat 50. Vzhledem k tomu, ze normalne jezdi i za 10, nedali jsme se a pripominali, ze jsme byli jasne domluveni. Nahlas tedy vykrikoval, ze v tom pripade nechce nic a tvaril se nastvane. Ustali jsme to, ackoliv to byl dost velky napor, nebot jsme si byli vedomi rozdilu zivotni uvrovne mezi nami.

63. Stacilo se oklepat a jsme doma.

6. května 2011 v 15:47 | Jonas
Pres sileny hluk z ulic jsme tvrde usnuli a dlouze dospavali, co jsme predtim zanedbali. Ranni prochazka uz byla prijemnejsi, nez vecerni. Pozorovali jsme budici se obyvatelstvo. Myslim, ze kazda ulice v Kolkate ma prumerne tak 30 stalych obyvatel, kteri jsou bez domova a tak ziji pod sirym nebem a v desti pod improvizovanymi pristresky z cehokoliv. Rano se spolecne omyvaji a cisti zuby u hydrantu, bohatsi se vedle nich nechavaji holit, zatimco divoky provoz davu lidi a vsemoznych vozidel pokracuje jako predtim. Ulicemi behaji bosi drozkari a vlastnima rukama tahaji na vozicich bohatsi soudruhy. Obcas je nekde obrovska hora odpadku, ve kterych se spolu s lidmi prehrabuji psi a krkavci, nekde i prasata. Po prasatech lezou krkavci a kdyz nektery prijde k uhone, okamzite ho lapi dravi lunaci, kteri v hojnem poctu z vysky pozoruji ulice. Na ulici se opravuji boty, kova se, sije, zije. Pusobi to jako obrovky chaos, ale funguje to skutecne jako jeden zivouci a sobestacny organizmus. Spinavym, otrhanym a kricicim davem obcas projde skolacek v unifrome s kravatou. Davem take s cinkotem projizdi prizraky kostnatych riksu. Riksove na me pusobi jako ohorele a ozivle kostry obrovskych koni. Kdyz uz si myslite, ze Vas nemuze nic prekvapit, prozene nekdo tim vsim troubicim humbukem stohlave stado koz.

62. Predurcena cesta do Indie, aneb better then "have a fun" is "have a fan".

6. května 2011 v 14:59 | Jonas
Samotny let do Indie nas take dostal z konvencnich predstav. Letusky se neusmivaly, pri instruktazi lidem vyhrozovaly, kuraky posilaly behem letu kourit ven z letadla... Letadlo bylo plne Indu a vsichni neustale neco chteli, nebo se naopak nechteli pripoutat a dozadovali se caje zdarma. Ten nejmladsi z nich sedel za nami a vytrvale kopal Martince do zad. Letusky po pristani vypadaly zmozene, ackoliv vedouci kabiny nam nazaver zazpivala do mikrofonu. Pri pristavani se mi trochu sevrel zaludek, kdyz jsem z okenka videl, kam to letime - vsude prach, odpaky, rozpadajici se budovy, lide takrka padajici ze dveri preplneneho vlaku.. Dalsim varovanim bylo, ze namisto obvyklych letistnich vozitek se v Kolkate po runwayi pohybovaly traktory, servisni parta vypadala jako parta bezdomovcu a tresnickou na dortu bylo, ze jsme museli v letadle dlouho cekat na tahac, nebot nasemu pilotovi dali signal k zastaveni o par metru pozdeji a nebylo mozne pripojit vychodovy tubus.

61. "To sem mohla doma vlizt do zumpy!"

3. května 2011 v 3:10 | Jonas
Po ranu jsem si dal sprsku a jeste za tmy vyrazil do ulic. Neuveritelne. Uplne ticho, tma, liduprazdno a vsude odpadky. V podloubich i v regalech opustenych stanku se povaluji spici trhovci a vse nasvedcuje tomu, ze nastava dalsi pozehnany den. Pomalu se oteviraji chramy a s usvitem se objevuji prvni stankari se svym sortimentem. Krome nich se ale v nekterych ulicich take zacinaji po zemi rozkladat noviny a plachty - ranni burza. Behem hodiny jsou ulice opet plne lidi a burza je v plnem proudu. Prodava se vsecko a vsichni rvou, zatimco nakupujici se navzajem snazi rozmackat, nebot nektere ulicky a pruchody jsou skutecne uzounke, navic plne odpadku. Krasna podivana. Behem dopoledne ale prijedou popelari a vsechno zametou a odvezou. Skoro vsechno.

60. Brunei, vedro, Malajsie, mango.

2. května 2011 v 4:55 | Jonas
Radne rozlouceni jsme se nalodili do letadla a brzy ztratili pevninu z dohledu. Zacina nova epocha nasich cest, letime k rovniku. Nad Australii jsem znovu pocitil ono velike spojeni s ni, jak jsem popisoval pri rozhodovani, zda navstivit Uluru a nebo ne. Pozoroval jsem vyprahle pastviny, svezi hory a zaplavene niziny, v ruce sviral australsky jaspis od Andulky a pred ocima se mi stale objevoval upreny pohled aboridginskeho muze. Po osmi hodnach letu jsme pristali v Brunei (malajske kralovstvi na Borneu). Kdyz jsme se blizili k vychodu z letadla, pronesla Martinka pamatnou vetu: "Ja neco cejtim". To co citila nas pak jiz neopustilo - bylo tropicke vedro. Nejprve jsme se nemohli ani nadechnout, nebot v kombinaci s leteckym provozem by se to dalo prirovnat k pocitu, kdyz Vas nekdo zavre v pretopenem vlhkem skleniku a omylem tam take necha nastartovanou Avii.

59. Loučení s Aotearoa

1. května 2011 v 5:13 | Jonash
Následoval opět víkend v prázdném domě, procházky po městě, přebalování, definitivní loučení s pojízdným domovem... Žijeme v domečku u Prema a Sally a Jamily, společně si vaříme, povídáme, zpíváme, meditujeme a připravujeme se na kulturní šok - přelidněnou Indii! Poletíme do Bruneie, odtamtud do Malajzie, kde strávíme tři dny v hlavním městě Kuala Lumpur (máme rezervaci v motelu uprostřed čínské čtvrti, tak uvidíme), no a odtamtud letíme do Kalkaty. Pak Darjeling, Varanasi, Agra, Dilí, Dharamsala, Kargyak, Laddakh? To ale neberte vážně, neb všichni dobře víme, že pokud se člověk chce nechat vést intuicí, těžko se může držet nějakých předběžných plánů, navíc zrovna my...

Hodně nás tady oslovily knihy o Sufismu, je to jakobychom to sami psali. Až neuvěřitelně shodné vnímání spirituality. Také jsme se opět setkali s korejkou Jinou a ta nás pozvala na večeři výměnou za lekci hraní otevřených akordů na kytaru. Blizici se odjezd nas stale vice priblizoval do nove reality. Posledni den pred odjezdem jsme prevaznou vetsinu veci zabalili do krabice a odnesli na postu. Tam prave zavirali a navic rekli, ze v baliku je baterie do notebooku, procez se to musi poslat jinou sluzbou a zaplatit o par tisic vic. Pujcil jsem si od nich rezacek a primo na prepazce jsem baterii vypreparoval ven. Na posledni chvili se to tedy povedlo a my si ulevili. Take jsme odeslali nasi milou kytarku a par knih Jarovi a Andulce, kteri se mimochodem nechali inspirovat nasi lovestory a zasnoubili se. Juchuuuu.

Tak se stalo, ze jsme najednou bez auta i bez veci. Zustalo nam kazdemu jen patnact kilo vybavy v batohu. Zacal posledni vecer a ja zacal plakat jako male dite, nebot dotec mi to pres zarizovani dalsich cest nedocvaklo. K Jamile prislo hodne lidi na sufijskou meditaci. Ackoliv jsme jiz plnohodnotnymi cleny teto "rodiny", nezucastnili jsme se. Potreboval jsem samotu. Sel jsem ven a pri svicce jsem naposledy pozoroval soumrak nad mestem, vnimal vuni Manuky (Tea Tree) a poslouchal tak zname zvuky ptaku Tui a Fantail. Pisen na odchodnou.

Po krasne noci na balkone pod hvezdami nas Sally s Premem odvezli na letiste a my cestou slzeli za zpevu "At mir dal zustava s touto krajinou..." Na letisti jsem jeste dosel na stejne misto, kde jsem se pred pul rokem poprve dotkl teto zeme, objal strom a nechal mu na vetvich par mych vlasu, naposledy zaryl prsty do zeme a zpival.

Mnohe jste nam dali a ukazali, lide a duchove teto pozehnane ostrovni zeme. Dekuju, odchazim. Nashledanou?

58. Metropole a prodej auta

27. dubna 2011 v 5:28 | Jonash
V Aucklandu nás přivítala civilizace - šílená zácpa na dálnici. Proto jsme to vzali mezi vilkama a společně se radovali z toho, jak je to krásné město. Všude kopečky, málokdy mají domy více než dvě patra, spousta vysokých stromů, ptáků, usměvaví lidé v celoročně kvetoucích zahradách.. Máme to štěstí, že v domě Jamily z dance campu nikdo není a ona nám nechala u sousedů klíče, takže máme krásný dům u lesa na čtyři dny pro sebe. Jupíííí. Tak se tedy stalo, že jsme uklidili auto a měli klid na roztřídění kupy věcí - co nechat, co vyhodit, co vezmeme do Asie, co pošleme v bedně do Evropy. Cena pošty nás ale donutila ke střídmosti. Také konečně byl čas pobýt na internetu - je fajn po půl roce odpovědět na maily. Pak přišla neděle a my hned po ránu vyjeli s vydrhnutou dodávkou na auto burzu prodávat. Když jsme u vjezdu viděli ceny na okolních vozidlech, přišli jsme o iluzi, že bychom to naše mohli prodat za 3000 dolarů.

Další články


Kam dál